V poslední době se na všech úrovních politiky rozmohl takový nešvar: slíbit cokoliv, co si lidé přejí a z čeho by se dalo vytřískat pár politických bodů. Už se ale téměř vůbec neřeší, kde se na to vezmou peníze nebo kolik nás takové projekty budou stát do budoucna na provozu a údržbě. Nevihnutí tímto stylem rozhodně fungovat nechce. Nechceme stavět vzdušné zámky ani slibovat nesplnitelné jen kvůli volebnímu zisku. Naším cílem je otevřeně a realisticky popisovat současný stav a postupnými kroky jej zlepšovat.
Megalomanie na dluh, nebo rozumné investice?
Jistě, všichni bychom si přáli mít ve městě spoustu nového a moderního vybavení, krásné nové haly nebo sportovní areály. Městské finance ale nejsou bezedné a je potřeba dobře zvažovat, do čeho peníze investujeme. Velké projekty lze snadno zaplatit z úvěru, tím se však problém s jejich financováním pouze odkládá. Každý úvěr je totiž závazkem do budoucna – a splácet ho budeme nakonec zase my všichni. Půjčování peněz z principu nemusí být špatné. Musí však být investovány do projektů, které nám v budoucnu přinesou reálný prospěch či finanční úsporu, případně budou hybatelem rozvoje města. Půjčené peníze by neměly financovat záměry, které nás v budoucnu utáhnou na provozních nákladech a jejichž využití bude diskutabilní.
Konkrétní příklady: Krytý bazén, kulturní dům a Steinbrenerovy domy
Podívejme se na konkrétní projekty, o kterých se v současnosti ve veřejném prostoru mluví.
Velkým a dlouhodobým tématem je krytý bazén. Jeho vybudování by bylo pro obyvatele města nepochybně přínosem. Je ale otázkou, zda je pro město s našimi možnostmi rozumné investovat do tohoto projektu stovky milionů korun a zároveň se zavázat k dlouhodobým provozním nákladům, když se v relativně blízkém okolí nachází několik krytých bazénů. Provoz krytého bazénu je pro město vždy ztrátový v řádech milionů, což si město naší velikosti může jen těžko dovolit. Domníváme se, že smysluplnější cestou je investovat výrazně méně a proměnit stávající venkovní areál v moderní, kvalitní a funkční městský prostor s bazénem. Stávající stav rozhodně není ideální, ale věříme, že za zlomek nákladů lze vytvořit místo, kam budou lidé rádi chodit – a především se tam budou rádi vracet.
Další diskutovanou investicí je nový kulturní dům. Ten by nepochybně nabídl kvalitnější zázemí pro některé kulturní akce a rozšířil by možnosti pořadatelů kulturních akcí. Otázkou ale zůstává, zda jeho přínos odpovídá výši investice cca sta milionů korun a dlouhodobým nákladům, které by s sebou takový projekt přinesl. V této souvislosti se v poslední době objevuje myšlenka tzv. multifunkčního domu. Na první pohled to zní atraktivně – jeden prostor, který lze využít pro různé účely. V praxi však může taková univerzálnost znamenat řadu kompromisů a výsledkem může být nechvalně proslulý „kočkopes“. Proto je důležité neřešit podobu budoucího kulturního zázemí pouze od stolu, ale inspirovat se v jiných městech, navštívit jejich zařízení, mluvit s lidmi, kteří v nich skutečně pracují, a poučit se z toho, co se osvědčilo, a co naopak nefungovalo. Teprve na základě těchto zkušeností bychom měli vést věcnou diskusi o tom, zda je toto správná cesta. Netvrdíme, že není, jen se zdráháme slibovat podporu něčeho, co zatím vyvolává více otázek než odpovědí.
Za zvážení také stojí, zda nelze za výrazně nižší náklady modernizovat a rozšířit stávající kulturák a ušetřené desítky milionů investovat do jiných, potřebnějších oblastí. Ano, známe námitky, že stávající prostor je malý a celkově nevyhovující. Podle existujících návrhů i názorů odborníků ale i stávající objekt nabízí možnosti, jak jej rozšířit, zkvalitnit a zmodernizovat. Možná se tato úvaha nebude líbit každému. Právě proto bychom o ní ale měli otevřeně diskutovat. Nejde totiž jen o to, zda si nový kulturní dům přejeme. Jde i o to, zda je to v tuto chvíli pro město zodpovědný způsob, jak investovat desítky až stovky milionů. A také o to, zda dokážeme jeho potenciál skutečně naplno využít…
Podobnou optikou se musíme dívat i na Steinbrenerovy domy. Na papíře může jejich využití vypadat jako skvělý a vizionářský nápad – dokud si ale nespočítáme náklady nejen na samotnou rekonstrukci, ale i na následný každodenní provoz a údržbu.
Stanovme si realistické vize
Nevihnutí není proti stavbám, opravám a rozvoji města. Naopak. Chceme ale, aby se o investicích přemýšlelo s ohledem na jejich skutečnou potřebnost, finanční možnosti města a dlouhodobý přínos. Je namístě zvážit, zda by nebylo lepší některé investice oželet či odložit a uvolněné prostředky využít tam, kde mohou Vimperákům přinést větší užitek – například na přípravu pozemků pro bytovou výstavbu, na snižování dluhu, který má město na svém majetku (např. stav bytů v majetku města) nebo na projekty reagující na stárnutí populace a potřeby zdravotní a sociální péče.
Je správné mít plány a vize, to bezpochyby. Měla by se však nad nimi vést otevřená, široká a věcná diskuze. Diskuze vedená rozumem, nikoli emocemi.